Jak si VI.B adoptovala paní učitelku

     Právě jsme se vrátili.....z adaptačního kurzu. 26( bohužel choroba skolila i Terku i Dominika, takže zůstali doma) žáků, kteří spolu již lecos prožili na prvním stupni a já, která jsem vlastně ve třídě nová.

     Těšila jsem se, že uvidím svou třídu v lepším světle než v prostorách naší školy...ale začátek nebyl nic moc....každý bojoval jen sám za sebe, když se měli dohodnout, bylo to na vatu v uších, emoce, silná slova....no kam jsme to přijeli? Že by les neuklidňoval ale naopak? Áčko již hrálo kolikátou hru a my se učili naslouchat jeden druhému...to nikoho z nás nebavilo...ale pak se začalo blýskat - snad na lepší časy. Vymysleli společnou taktiku, jak přesunout míček krátkými žlaby až do kanónu...sice Kuba i Zuzka Novotných při tom přišli skoro o hlasivky, ale úspěch tu byl!!!

     Pak jsme poslepu ve skupinkách šli do lesa, kde na nás číhal pavouk, který nás z lesa pustí pouze když prolezeme jeho sítí. Trnula jsem, když jsem viděla, že se zase nedohodli, že Eliška i Terka se snaží najít systém a někteří si "jen" chtějí zachránit svou vlastní kůži...ve chvíli, kdy byl dán časový limit, začali spolupracovat skoro všichni - nad hlavou zvedali kamarády, aby je propasírovali na svobodu....

     Jenže pak večer při rozboru na tu vzácnou chvíli zase zapomenuli a zase mluvili jeden přes druhého a třetího, okřikovali se....

     Hodně pozdě večer jsme spolu ještě povídali, co kdo by mohl udělat, aby se k nám do třídy učitelé těšili, abychom byli jako třída a ne skupinky....

     A pak se něco stalo.....do rána mi děti někdo vyměnil. Že by pavouk, který vyděsil Áďu, nebo chladná noc...? Nevím. Prostě ráno už mluvil každý s každým, dokázali pojmenovat problémy, opět šli do lesa se zavázanýma oima a téměř bez úrazů cestu zvládli. Moc se mi líbilo, Vojto, jak jsi uklízel cestu, aby se Elišce nic nestalo...moc se mi líbilo, jak jste, děvčata, o sebe pečovala a přesně popisovala cestu ( jen ta pravá a levá strana!!!),měla jsem radost i z vás kluci, že jste zapomenuli na své silné řeči o tom, co je "blbost" a dělali jste, co je třeba.

     A když jsme si při závěrečném hodnocení psali vzkazy na záda, mrzelo mě jen, že jsem nestihla napsat vzkaz úplně každému z vás. Protože tam jsem zjistila, že už k vám patřím,že jste si mě adoptovali ( po baziliškovi další zvíře v naší třídě?)

            Eva Zajícová